Jdi na obsah Jdi na menu
 


Články o nás

rok 2016

„Dítě nikdy nezlobí schválně, ale má nějakou potřebu.“

Rozhovor s Martinou Lukešovou a Katkou Kejíkovou o soukromé firemní mateřské školce. Školička U tří oveček se v prostorách na Havlíčkově ulici otevřela nedávno, ale navazuje na dva roky trvající aktivity malé boskovické školky inspirované především waldorfskou pedagogikou. S Martinou a Katkou jsme si povídali o práci s dětmi, ale také o úskalích provozování soukromé mateřské školy.

 

Co nejzajímavějšího jste dnes s dětmi zažily?

MARTINA: Přímo dneska? To je každý den něco. Ráno jsme například hráli na tygra, kterého dělá Pepík – nejstarší kluk ve školce, který má rád, když je hlavní hrdina hry. Děti mu vytvořily výběh, krmily ho, vařily mu jídlo a on nám za to ukazoval pěkné kousky. A jeden chlapeček se chopil lopatičky, že mu musí uklidit výběh. Každý den hrajeme nějakou takovou hru, která nás napadne. Je to tady takové spontánní.

Spontaneitu a přirozenost dost akcentujete, vidíte v tom rozdíl oproti běžným mateřským školám?

KATKA: Možná to tak vypadá, protože se snažíme zařazovat hodně volné hry.

MARTINA: Ale zásadní je pro nás dodržování pravidel, důslednost je pro děti důležitá. Snažíme se je ale vést i k volnosti, aby se samy inspirovaly, hru prohlubovaly. Nevedeme je za ručičku.

KATKA: U volné hry jim přirozenost a volnost necháme, ale potom v každém případě dodržujeme chod dne a chod týdne. Časy jídel a podobně, všechno má jasná pravidla.

MARTINA: Pravidelnost mají děti rády. Třeba na začátku každého dne máme ranní kruh, kdy se všichni sesadíme na koberec a naladíme se na sebe. Trvá to asi pět minut, déle by to děti nevydržely.

Jinak ale není každý den stejný, máte nějaké týdenní schéma?

MARTINA: Ano. Nejsme waldorfská školka, ale v tomhle se právě waldorfskými školkami inspirujeme. V pondělí pracujeme s voskem. Používáme jemný přírodní vosk, který je lepší než modelína, práce s ním je náročnější, děti si prohlubují jemnou motoriku. Úterý je den určený pro přírodu a pro výlety. Středa je malovací – malujeme akvarelovými barvami, kde si hlavně hrají s tím, jak se barvy do sebe rozpouští. Do určitého věku děti nepotřebují malovat nic konkrétního, s ostrými konturami. Ve čtvrtek pečeme, obvykle nějaký koláč, děti míchají těsto.

A v pátek?

KATKA: V pátek je svátek. To je to takový volnější den, kdy je čas na to, abychom třeba oslavili, že měl někdo narozeniny, nebo si děti donesou svou oblíbenou hračku, to je trochu jako v klasické školce – hračkový den. A také jsme co nejvíc venku s odrážedly.

 

Jídlo nikdo nevyčaruje

Trávíte celkově hodně času venku?

KATKA: Určitě ano. Zvlášť když je takto pěkně, v zimě to bude asi trošičku jinak. Nejsme lesní školka, ale když je pěkně, snažíme se být venku co nejvíc.

MARTINA: Takže holínky jsou u nás povinná výbava. A natahovací nepromokavé šusťáky.

Nevyhýbáte se slovu práce, které se v souvislosti s dětmi spíše obchází.

KATKA: My tady s dětmi pracujeme co nejvíc. Na zahrádce děláme záhonky, jezdíme s kolečkama, vozíme hlínu. Pracujeme často.

Baví to děti?

KATKA: Baví. Děti ze všeho nejvíc baví smysluplné činnosti. Když vidí dospělého, který si čte noviny, tak jim to nepřipadá zajímavé, ale když vidí, že něco děláte, chtějí se přidat.

MARTINA: Děti ze všeho nejvíc chtějí dělat to, co děláte vy. Krmíme morčata a králíky, zaléváme zahradu. Jak jedna z nás zaleze do kuchyně chystat svačiny, tak je má takzvaně za zadkem. Jsou neustále součástí procesu, který se tady odehrává. Do přípravny jídla nemají přístup, ale některé věci dělat mohou. Dnes třeba děláme domácí pribiňák ze šlehaného tvarohu, který děti můžou připravovat s námi, necháme je i krájet banány příborovým nožem, naberou si to sami. Co nejvíc jako doma.

KATKA: Snažíme se je zapojit do práce, aby viděly, jak se co vyrábí, jak se co vaří, jak se k tomu přijde – aby viděly, že všechno není hned hotové, ale musí se to připravovat.

MARTINA: A že všechno chce svůj čas. Dnešní děti trpí takzvaným syndromem mikrovlnky.

To je co?

MARTINA: Nejsou schopny čekat. Dřív se jídlo připravovalo třeba půl dne, bylo stanoveno, že by se mělo stihnout nachystat do 12 hodin. Dnes jsou všichni už od mimin zvyklí, že se to dá do mikrovlnky a je to za pár minut hotové. Proto děti nemají trpělivost. A tady právě vidí, že i jídlo zabere nějaký čas a musí se připravovat. Nikdo jim to jen neservíruje pod nos, vidí, že jídlo nikdo nevyčaruje, a to je důležité.

Jak staré děti tady máte?

KATKA: Už od jednoho a půl roku, což je tedy výjimka, standard je od dvou a půl roku. Nejstarší má čtyři a půl.

MARTINA: Největší skupina jsou děti rodičů, kteří musí jít do práce, ale děti jim nevzali do mateřské školy.

KATKA: Náš cíl je, aby tady vydržely, dokud nepůjdou do školy. I proto, že čím jsou starší, tím víc se toho s nimi dá dělat. Malé děti u programů ještě nevydrží.

MARTINA: Nejmenší děti hlavně potřebují zajistit základní potřeby, jejich svět jsi ty a to dítě, ještě si neumějí třeba hrát ve skupině.

Kolik dětí tady je a kolik je vás, učitelek?

MARTINA: My si tady říkáme tety a dodržujeme pravidlo, aby na jednu tetu bylo maximálně šest dětí.

KATKA: Momentálně máme zapsaných osmnáct dětí, ale střídají se tu, takže každý den je jich zde okolo deseti nebo dvanácti. Od září už to máme naplněné tak, že zde bude každý den dvacet dětí. Zájem je veliký, zapsaných máme třicet tři dětí.

MARTINA: Potěšilo nás, že se sem přišli podívat i rodiče, jejichž děti byly přijaté do klasické školky, ale nakonec si vybrali nás.

Dají se rodiče nějak specifikovat? Jsou to třeba lidí spíše alternativně zaměření?

KATKA: Ne. Je to úplně kdokoliv, opravdu široký průřez.

MARTINA: Zatím se nám ale nestalo, že by někdo dělal problémy. Všichni přistoupili na podmínky, které tady máme. Vybrali si nás a jsou rádi, že to není klasická školka, že tady máme ovce, že to zde není sterilní prostředí.

KATKA: Ačkoliv samozřejmě splňujeme všechny hygienické podmínky, které splňovat musíme, což jsme při kolaudaci museli prokázat.

 

Od září máme plno

Jak to bylo těžké? Jak náročné je založit takovouto školku?

KATKA: Cesta k tomu byla strašně dlouhá, připravovali jsme to vlastně už dva roky předtím. Díky tomu jsme měli zkušenosti. Zvažovali jsme různé právní formy, od dětské skupiny, přes zapsaný spolek. Potom jsme zažádali o dotace, a proto jsme to zřídili jako firemní školku. Díky tomu je všechno jednodušší. Teď nás nejvíc svazují dotační podmínky ministerstva.

To je třeba co?

MARTINA: Já jsem do toho přišla později a shrnula bych to do věty, že kdyby věděla, co to obnáší, tak bych do toho jako zřizovatel nešla. Naštěstí jsem jen zaměstnanec, takže dělám, co můžu, aby to fungovalo.

KATKA: Já bych za zřizovatele řekla, že to byla dlouhá cesta, ale nereálné to není. Co nás hodně překvapilo, byl čipovací systém – děti musí čipovat příchod a odchod. Původně to vypadalo, že budou muset snímat otisky palce, nakonec to naštěstí být nemusí a čipnou si přívěškem, jako by šly do zaměstnání. Další podmínka je právě to, že oproti normální školce musí být ke každým šesti dětem jeden pedagog.

A co dál jste museli zajistit?

KATKA: Museli jsme mít klasickou kolaudaci prostor, splnit hygienické podmínky a mít aprobovaný personál. To všechno je stejné jako u dětských skupin. Musíme mít třeba čtyři dřezy – na nádobí, na ruce, na várnice, na ovoce.

MARTINA: To jsou ty věci zřizovací, a pak je spousta provozních věcí, kde nám to práci s dětmi opravdu hodně komplikuje.

A rodiče třeba nemůžou říct, že tohle jim nevadí? Zkrátka to diktuje stát?

KATKA: To nemůžou. Stejně jako děti musí být plně naočkované. Je to dokonce ještě přísnější než v klasické školce. Po třech měsících provozu nám přijde ministerská kontrola.

MARTINA: Naším cílovým zákazníkem vlastně není dítě, ale rodič. Máme dotaci z ministerstva práce a sociálních věcí, ta dotace je určená na vytvoření prostředí pro to, aby se matky mohly vracet do práce. To je smyslem tohoto dotačního programu Zaměstanost.

KATKA: V Boskovicích jsme tři: my, Gatemáček a skupiny v Rybeně, kterou zakládá mateřské centrum. Dotace je určená na dva roky, první část na zřízení, další etapy na provoz, podle obsazenosti, což je důvodem toho čipování docházky dětí. Toho se bát nemusíme, dnes už víme, že máme od září plno.

Pokryje vám dotace provoz, nebo musí rodiče ještě platit?

KATKA: Vybíráme ještě pět set korun na měsíc. Je to taky motivační příspěvek, aby si toho rodiče vážili.

MARTINA: Do budoucna si z toho chceme naspořit třeba na nové hračky.

Dá se tedy říct, že poptávka po školce v Boskovicích stále převyšuje nabídku?

KATKA: Hlavně pro děti, které ještě nemají tři roky a nevezmou je do školky.

MARTINA: To tady chybělo dlouhodobě. Ministerstvo schválilo mateřskou na dva až čtyři roky, ale neřešilo, co s dětmi, pokud máš mateřskou na dva roky a pak potřebuješ jít do práce.

KATKA: A město chtělo třídu pro malé děti přidělávat, ale neprošlo jim to. I proto jsme my úplně bez problémů kapacitu naplnili. A slyšela jsem, že stejně tak to má Gatemáček i mateřské centrum.

MARTINA: Vznikla tady taková díra, plus ještě děti narozené v půlce roku, které do školky taky nevezmou.

Perspektivu máte tedy ale jen na dva roky? Pak program podpory skončí?

KATKA: Už teď na podzim se vypíše nový na další dva roky. Máme agenturu, která nám žádosti vypisuje, je to náročné, takže to neděláme sami.

MARTINA: Program zaměstnanost trvá do roku 2020, takže teoreticky bychom do té doby mohli být takto zajištění. Pak se uvidí.

KATKA: Podle naší zkušenosti to bez dotace ale půjde těžko. Kdybychom tuto možnost neměli, asi bychom museli školku zavřít. Vybírali jsme dva tisíce a už to bylo hodně, pak jsme to museli zvýšit na tři tisíce, a to už bylo pro rodiče opravdu moc. A to jsme měli zaměstnance na dohody, a nájem a inkaso sponzorovala firma Bambas Elektroodpady. Normativ je čtyři a půl tisíce, soukromé školky vybírají i pět šest tisíc. Na tohle jsou Boskovice příliš malé.

 

Měříme a zapisujeme teplotu jídla

Když se vrátím k nejrůznějším opatřením – hygienickým, bezpečnostním. Máte dojem, že jako společnost trochu přeháníme strach z rizik?

MARTINA: Zdá se mi, že systémově ano, ale my se to tady snažíme dodržovat. Teď připravujeme plán na úpravu zahrady, vnitřek máme dotažený podle všech pravidel, která mi opravdu přijdou zčásti zbytečná.

Můžeme říct nějaké příklady?

MARTINA: Třeba je zakázané takzvané křížení jídla. Když vydáš dětem polévku, můžeš jim dát druhé jídlo, až když ji všichni dojí. Zbytek polévky ale nesmíš zanést zpět do výdejny jídla. To můžeš udělat, až když všichni dojí i druhé jídlo.

KATKA: Takže musíš mít mezistůl, kam dáváš všechno nádobí. Špinavou misku od polévky nesmíš zanést tam, kde vydáváš druhé jídlo, i kdybys to dával do jiného dřezu. Prostě to vůbec nesmíš dát do té místnosti. Člověk se pak někdy víc věnuje dodržování pravidel a papírování a nemá tolik času být u dětí. Jedna učitelka měří a zapisuje jídlo, druhá…

Co znamená měřit jídlo?

KATKA: Při výdeji jídla se měří teplota a ta se zapisuje, stejně jako čas příchodu dětí a čas výdeje jídla. Tomu se musí někdo věnovat, stejně jako ráno řešit s dětmi čipování. Když se tohle všechno nasčítá, tak jedna učitelka vlastně nedělá nic jiného. Snažíme se to ale pořád vylaďovat, aby to fungovalo co nejlépe. Máme pravidelná kolegia, kde všechno společně rozebíráme, od organizačních věcí až po ty výchovné.

 

Na logiku mají čas až ve škole

Do jaké míry děti potřebují, aby jim někdo organizoval čas, a do jaké míry je lepší nechat je být, aby si činnost samy našly a vymyslely?

KATKA: Potřebují oboje a střídat to. Organizovanou činnost a volnou hru. Je to jako nádech a výdech. Když je něčeho moc, dítě začne být chaotické a začne zlobit. Takže když vidíš, že to k tomu začíná nabíhat, změníš činnost. Když je moc volné hry, děti začínají zlobit, tak je potřeba dát je k organizované činnosti

A když je moc té, tak se to projevuje jak?

KATKA: Odbíhají, nevydrží u toho. Čím je dítě menší, tím kratší dobu vydrží.

MARTINA: Naším cílem je vytvořit takové prostředí, abychom nemuseli děti někam vehementně směřovat. Ale abychom se k nim chovali a vytvářeli jim náplň tak, aby neměly potřebu zlobit – vymýšlet blbosti a být agresivní.

Jak se vám to daří?

MARTINA: No snažíme se. Jak co a jak kdy.

KATKA: Snažíme se v dětech co nejvíc podporovat kreativitu. Támhle máme třeba kostky, ale nejsou to klasické hranaté kostky, se kterými jde udělat jedna jediná věc, ale mají různé tvary a děti se snaží je různě stavět a rovnat.

MARTINA: Hračkový byznys dnes hodně směřuje k tomu, že předkládá dítěti hotovou hru. Nábyteček pro panenky už je hotový, a ty tam jen dáš tu panenku spát.

KATKA: A to my nechceme. Nábytek s dětmi vytvoříme. Nebo jsou tady šátky, z nich si dělají převleky a hrají si na různé postavy. Vlastně všechno jsou jen polotovary, aby děti zapojily co nejvíc fantazii. Nechceme tolik podporovat logiku, na tu mají děti čas až ve škole. Teď bychom je tím přetěžovali, dítě žije ve smyslech. Snažíme se podporovat fantazii, kreativitu a trochu samostatnost.

MARTINA: A zároveň rozvíjet interakci. Děti často přicházejí z rodin, kde jsou jedináčci a ještě si neumí hrát spolu. Nesnažíme se děti směřovat, spíš inspirovat, ale v tomto je to nutné. Musí se naučit, že hračky nejsou jen jejich, ale že jsou tady pro nás všechny, půjčujeme si je. To je největší práce, aby se tohle naučily, nehádaly se, nebraly si věci a respektovaly se.

KATKA: A přitom nepoužívat příkazy a zákazy, ale dětem to popsat.

MARTINA: Pro mě bylo tohle docela těžké, k pedagogice malých dětí jsem se dostala až později. Někdy zákaz vydat musíš, pokud by hrozilo, že si děti ublíží nebo něco zničí. Hranice být musí, ale jinak je lepší to dětem popsat a vysvětlit.

Jaké byste chtěly, aby děti byly, až je třeba za pár let potkáte?

KATKA: Aby byly samostatné, uměly se učit a měly chuť se učit. A aby se nebály a uměly se projevit. V dnešní době je všude tolik informací, že potřebují hlavně chuť si je najít a vyznat se v nich.

A co se učíte vy od nich?

MARTINA: Hlavně je s nimi legrace. S dětmi je to úžasné, když se na tebe dítě podívá, usměje a vidíš, že v tebe má důvěru. Mě to obohacuje hlavně tím citem – vřelostí, otevřeností a upřímností. Nemůžeš čekat žádný klam a lež.

KATKA: Když děti pozoruješ, učíš se v každé chvíli. Člověk se naučí hodně trpělivosti a taky bezúmyslnosti. Často něco chceš, ale děti ti ukážou, že taky může být všechno jinak, naučíš se udělat rychlou změnu, podle toho, jak to situace vyžaduje.

MARTINA: Což my si tady můžeme dovolit mnohem lépe než v normální školce, kde je víc dětí a míň učitelek. Tam musí děti přeci jen víc organizovat.

KATKA: Děti je ale nutné vnímat hodně individuálně. Když něco projevuje, je to z nějaké potřeby. Dítě nikdy nezlobí schválně, ale má nějakou potřebu. To je základní věc. Proto to nejde řešit tak, že přijdu a okřiknu ho, to dítě vyjadřuje nějaký svůj vnitřní stav. Takhle se na děti díváme a snažíme se pochopit, co v tu chvíli potřebují, co se v nich děje.

MARTINA: Děti často vypadají, že jsou zlé, ale ve skutečnosti se třeba bojí. Nebo zažily něco, co potřebují vyventilovat, a my jsme to třeba neviděly, nebo si to přinesly už z domu. Když se jich zeptáš, většinou to řeknou, nebo se to projeví časem, jaký důvod měl třeba jejich vztek. Samozřejmě taky pláčou, že si vzpomenou na rodiče a je jim smutno, jsou to ještě malé děti. Ze začátku rodičům nabízíme, aby tady s dětmi byli, než si víc zvyknou. I když to pak zase někdy rozhodí ostatní děti, které vidí, že někdo tady má maminku a ony ne. Ale snažíme se i v tomto vyjít rodičům co nejvíc vstříc.

  • Ohlasy, internetové noviny pro Boskovice a okolí

 

rok 2015

Děti, obrazovka a lekce pro dospělé

 

Německý pedagog a odborník na předškolní výchovu Wolfgang Sassmannshausen přednášel v Boskovicích ve školičce U Tří oveček na téma Děti a masmédia. Jeho výklad byl komplexní a velmi inspirativní a snažil se postihnout podstatu vzdělání, které vede ke svobodě a nezávislosti.

Nastupuju do dálkového autobusu, je šest hodin ráno. Soukám se na sedadlo, vedle mne už sedí mladá žena – nebo spíš ještě dívka. Napůl v mrákotách registruju procházející stevardku, která nabízí sluchátka. „Co máte za film?“ ptá se moje sousedka. „Tornádo.“ – Dívka si nasazuje sluchátka, já nereaguju a doufám, že brzy usnu. Vyrážíme, moje nedospání mne přemáhá a ztrácím se sám sobě. Doufám, že se proberu až za půldruhé hodiny v Brně.

Po chvíli mne však začne rušit nějaké chrastění, pootevřu oči, pootočím hlavu, sousedka vedle s nasazenými sluchátky strnule pozoruje obrazovku, která je téměř přímo nad námi. Dějí se tam věci: Zuřící bouře zvedá auta, točí s nimi v divokých vírech, pak je nechává padnout k zemi. Domy se bortí, stromy lámou. Všude létají všemožné věci, trosky jsou ve vzduchu i na zemi. Lidé zoufale hledají úkryt, létající předměty do nich narážejí, čas od času to někoho vycucne do výše a zmizí. Mezitím se jakási parta snaží toto běsnění natáčet a prožívá neskutečně drastické situace. Obrazovkou se valí jeden nepřetržitý proud hrůzy.

Začne se mi z toho dělat nanic. Zkouším pootočit hlavu na druhou stranu, zavřít oči a ještě na chvíli se ponořit do mrákot. Ale nejde mi to, ty podivné zvuky ze sluchátek a rej na obrazovce přitahují mou pozornost a ruší mne. Podívám se vedle sebe, sousedka nehybně sedí, tvář obrácenou k obrazovce, nerozeznám však, jestli spí, nebo má jen přivřené oči a sleduje děj. Kolem mne v přítmí svítí nad sedadly několik obrazovek, lidé mají povětšinou nasazena sluchátka a nehnutě zírají či spí. Mám chuť zavolat na stevardku a říct: „Dost, vypněte to!“ – Ale nikdo jiný ani v náznaku nevykazuje nepokoj, takže bych byl pravděpodobně jediný protestující. Okny postupně proniká stále více světla, vidím zřetelněji okolní krajinu, poznávám ji a trochu se odpoutávám od magnetu nad sebou. Snad dojedu ve zdraví.

Asi bych tento zážitek odsunul do zapomnění, kdybych zrovna krátce předtím neabsolvoval přednášku německého pedagoga Wolfganga Sassmannhausena na téma Děti a masmédia. V podstatě se týkala různých aspektů vztahu mezi dětmi a obrazovkou (jedno jestli počítačovou, či televizní). V jednom okamžiku mluvil Sassmannhausen o posouvání hranic citlivosti. Líčil svou zkušenost z jedné německé základní školy, kde mu po přednášce místní pedagogové vyprávěli o tom, jaké hry hrají děti mimo výuku: Koukají se na video s drastickým filmem a snaží se co nejdéle vydržet, aniž by začaly zvracet. Největší porážku utrpí ten, kdo vydrží nejméně, absolutní vítěz se naopak nepozvrací vůbec.

Dětem se vlivem počítačových her či sledování v podstatě dostupných filmů posouvá práh citlivosti. Jenže v reálných situacích si pak neuvědomují, co můžou způsobit, když například do někoho kopnou či jej uhodí. V tom filmu v autobuse by každý náraz nějaké věci do člověka (a bylo jich tam nepočítaně) způsobil dotyčnému velkou bolest, nebo jej dokonce zcela zneschopnil. Na obrazovce se přitom potrefený chlapík akorát otřese, nanejvýš na chvíli nahodí pokřivený obličej, a děj jede dál, jako by jeho aktéři byli z gumy. Pokud tedy nejsou zrovna zabiti.

Svět nazíraný skrze obrazovku je jiný než ten reálný

Wolfgang Sassmannhausen mluvil o tom, že sledování „obrazovky“ je na úrovni vnímání odlišné od přímého zážitku. Studiem elektromagnetických vln odborníci zjistili, že má blízko k vnímání v polospánku: Něco vidíme, uvědomujeme si to, a současně něco do nás vstupuje nevědomě (nemůžeme si to pak například vybavit, i když máme tušení, že jsme něco viděli). Oslabené vnímání na vědomé úrovni způsobuje, že to, co sledujeme, si zpětně hůře vybavujeme z paměti. Naopak to, co do nás vstupuje nevědomě, způsobuje návyk – děti si zvykají na určitý typ pasivního zážitku a vzniká v nich potřeba jej stále častěji opakovat. Je to stejný mechanismus jako u drogy. Stávají se také snáze manipulovatelnými. Při zkoumání odlišného vnímání děje na obrazovce oproti sledování přímé akce u dospělých se též zjistilo, že testované osoby si byly schopny daleko lépe vybavit to, co viděly v podobě divadelní scénky, než to, co viděly na obrazovce. Z hlediska vzdělávání je to zásadní poznatek.

Wolfgang Sassmannhausen rozebíral tuto tematiku zeširoka a já zde nemůžu všechno reprodukovat. Jednak kvůli omezenému prostoru a také pro vytříbený projev a názornost, s níž demonstroval pedagogicko-psychologické principy. Charisma dobrého přednášejícího je podobně jako jakýkoli jiný zážitek nepřenosné. Z celé přednášky však vyplynulo zásadní poselství: Pokusit se výchovný a vzdělávací proces od nejranějšího věku nasměrovat tak, aby byl v dětech probouzen jejich vlastní aktivní přístup k životu, aby byla podporována jejich vlastní vůle. Aby u nejběžnějších prací či aktivit (například zametání, umývání nádobí) pocítily bez nadbytečného vysvětlování přirozenost a smysluplnost takové činnosti. Aby vrůstaly spoluúčastí (nikoli prostým přikazováním) do skutečného života se skutečnými vjemy a cítěním. Aby se v nich probouzela jejich vlastní imaginace a aby je učitel (nebo kdokoli, kdo se podílí na jejich výchovném a vzdělávacím procesu) jako člověk svým osobním přístupem inspiroval k vlastní aktivitě.

Wolfgang Sassmannhausen (ročník 1952) na základě své vlastní dvacetileté praxe a celoživotní činnosti v oblasti waldorfské pedagogiky také vyslovil přání, aby učitelé i rodiče vpouštěli masmédia a počítače do života dětí pokud možno až v co nejpozdějším věku, a rozhodně tak nečinili dříve, než půjdou do školy. Brzkým vstupem těchto technologií do života jim totiž zaprvé zprostředkovávají kontakt se světem, který není reálný, a zadruhé jim omezují cestu k jejich vlastnímu životu a prožívání. Sassmannhausenovo přání přitom nebylo dogmaticky namířeno proti existenci a rozvoji techniky jako takové. Děti jsou na ni připraveny lépe než starší generace. Ale právě v té připravenosti spočívá úskalí, že příliš brzy sklouznou k návyku, neboť další stránky své duše ještě nemají rozvinuty natolik, aby dokázaly udržet rovnováhu.

Toto poselství není smysluplné jen v oblasti waldorfské pedagogiky, má také univerzální platnost. Jako dospělí si častokrát sami můžeme ověřit, jak s námi média manipulují, jak zkreslenou či nepravdivou skutečnost nám zprostředkovávají. Jenže my jsme už prošli jistým vzděláváním a zkušeností a máme rozvinuté schopnosti a metody, jak tyto deformace odhalovat či bojovat proti manipulaci. Děti tak daleko ještě nejsou.

Z tohoto hlediska člověku také dochází, jak povrchní a nebezpečné jsou nápady některých ministrů (či jejich poradců) zavádět „obrazovkové“ technologie už od počátku školního vzdělávání. Samozřejmě, že ne každý musí této výchově podlehnout a upadnout do závislosti, hodně záleží například i na přístupu rodičů, ale riziko se zvětšuje. Proto je třeba ocenit každou iniciativu, která vede ke zdravému výchovnému přístupu a uvažování. V tomto případě vyslovuji velký dík za to, co pro rodiče a jejich děti dělají lidé sdružení kolem školičky U Tří oveček v Boskovicích, kteří Sassmannhausenovu přednášku 4. října uspořádali.

 

Náhledy fotografií ze složky Přednáška Wolfganga Sassmannshausena